Prosím nekrmit!

Mé okolí mě, jistě v dobré víře, takže v podstatě beztrestně, neustále něčím cpe. Myslí to dobře, já vím. Případně mě prostě jen dobře znají a ví, že s kusem žvance u mě pochodí vždycky. Taky si nejde nevšimnout, že když jsem nabouchaná, ztrácím své nerudné a agresivní sklony. Prostě staré dobré „Krmte tu bestii“ vůbec neplatí jen o chlapech. (Ať žije emancipace!)

Ale při pohledu do zrcadla jsem si řekla dost. Dolíčky ve tváři jsou možná roztomilé, ale právě že jen ve tváři… A taky si moc nejsem jistá tou svou pneumatikou. Tak třeba nějaký motorista, že by to ocenil?

A navíc se mě nedávno jedno divné individuum před sámoškou důvěrným hlasem optalo: „Slečno, nechcete zhubnout?“ To jsem se ještě nedala a s výrazem Slávisty po porážce 0:5 jsem se ho zeptala, jestli to snad potřebuju. No, zdrhal pěkně.

Jak se nám ale blíží ta plavková sezóna, mám stejný problém jako loni a předloni, prostě posledních pár let. Vzhledem k narůstající váze (nová práce = co měsíc, to kilo nahoru) si skoro přeju, aby tohle léto bylo ubrečené a chladné, zkrátka takové Vančurovské. Protože přiznejme si to, plavky na normální lidi se prostě nevyrábí.

Nebo možná nejsem tak úplně normální, jak mi někdy naznačuje okolí, minimálně ti, respektive ty, co se mnou plavky už jednou kupovaly. To pak vedeme rozhovor typu: „Ale vždyť ti to není malý.“ - „Ale jo, je“ a pořád dokola.

Prodavačka snažící se něco prodat občas přihodí to své: „Ty jsou ale úplně na vás,“ a dodá zcela zdarma úlisný úsměv, ale já se nedám.

Nakonec je zdolám obě. „Kristepane, nechceš náhodou takovej ten úbor, co se v něm koupali v minulým století?“

Zaujatá geniálním nápadem se ptám: „Něco takového byste neměli?“

Nemaj, nikde takový nemaj…. Takže než výrobci plavek začnou poslouchat hlas zákazníka, prosím nekrmit!