Pozor, dozor!

V dětství jsem měla to štěstí, že mě rodiče nijak výrazně nehlídali. V (mém) odrostlejším věku si to otec jednu dobu vynahrazoval. Se zájmem sledoval mé odchody a zjišťoval, kdy se vrátím. Protože se ale do hledáčku jeho nebývalého zájmu dostala i matka, příchody pošťačky, ranní doručování novin, nedostatečné pracovní nasazení party hic (rozuměj zaměstnanců obecního úřadu, kteří sypou chodník stylem „ty to sýpni a my čtyři to jistíme ze zálohy“) a prakticky všichni naši sousedi, přičítala jsem jeho zvýšený zájem nástupu do důchodu a neobvyklému nadbytku času, se kterým si najednou nevěděl rady.

Představte si, jaký šok mě čekal při přechodu do prostředí, kde je člověk pod drobnohledem prakticky neustále. Ne že bychom se navzájem nějak hlídali, ale ono bohatě stačí, když zjistíte, že si někteří zasloužilí pracovníci nad rámec svých povinností vedou jakousi vlastní evidenci vašich příchodů. Když přijdete dřív, samozřejmě je to nezajímá, ale při dvouminutovém zpoždění čekejte konstatování: „Já už jsem myslel/a, že nepřijdeš.“ Případně se vás se zájmem ptají, jestli ten nebo onen kolega nebo kolegyně mají dovolenou, home office nebo je stihla choroba, že nedorazili. Upřímně řečeno taková otázka pro mě bývá spíš informací, že daná soba chybí…

Prý mám být v klidu, říkala L. Jsou na tom lidi hůř. A přidala „veselou“ historku z podniku, kde pracovala její drahá polovička (dokonce celé 4 měsíce, podle mě docela výdrž). Tak tedy tahle firma zavedla monitoring nebezpečného chování a povinnost takové chování hlásit. Spočívalo to v tom, že se zaměstnanci navzájem hlídali ostřížím zrakem a bonzovali na sebe věci typu „kolega ten a ten si postavil hrnek s kávou na kraj stolu, čímž ohrozil sebe i okolí“ a „kolegyně ta a ta šla po schodech v jedné ruce mobil, v druhé desky, div že někoho nezabila“.

Když se takhle „nebezpečně“ a „nezodpovědně“ zachoval i manžel L. a hlášení bystrého kolegy neušel, rozhodl se také zapojit. Ovšem velmi osobitým způsobem. No, posuďte sami. Do svého hlášení napsal něco v tom smyslu, že by se vedení mělo zamyslet nad tím, jestli je opravdu nutné mít na oknech květiny, protože reálně hrozí, že spadnou, květináč se rozbije, pracovníci se zraní a ti nezodpovědní, kteří si nehlídají propadnuté očkování proti tetanu, by ještě mohli dostat otravu krve, čímž by se vyřadili z pracovního procesu a ještě by po firmě mohli chtít náhradu za poškozené zdraví. Výsledek? Vyhrál jako pracovník s nejpodnětnějším hlášením poukázku na nákup potravin. (A za ty dvě stovky se pak doma rozšoupli…)