Pojďte, pane, budeme si vykat!

No tak si pro mě za mě tykejte, ale mě do toho laskavě netahejte. To mám vážně chodit po chodbě a úplně cizím (a někdy dokonce dvakrát starším lidem) říkat „ahoj“? (Tváří se na mě tedy dost divně, takže jsem si postupem času vytvořila strategii „neviditelná žena“. Snažím se dělat, že tam vůbec nejsem a doufám, že časem splynu s okolím. Na druhou stranu velkého šéfa jsem jednou, než jsem zjistila, že je to velký šéf, pozdravila na schodech slovy „dobrý den“ a vypadal, že mi skočí po krku.) Pánové a dámy shora mi svými nápady pěkně komplikují život. Tuhle jsem málem „ahoj“ zahlaholila i na poště.

Jedna odbočka do dávné minulosti: Byl kdysi (asi tak před rokem) jeden talentovaný americký student, který se k nám přijel učit češtinu. A protože nebyl jen talentovaný, ale i družný, sedl si u oběda k jednomu docentovi, kterého počastoval slovy: „Ahoj, jak se jmenuješ?“ Dotyčný „postižený“ zachoval kamennou tvář, ale hned druhý den zavedl jako stěžejní bod výuky rozdíl mezi vykáním a tykáním.

Ale zase zpátky: Možná mi nevadí tykání jako takové, ale že se nemůžu sama rozhodnout… Na druhou stranu si říkám, že v zemi s naší minulostí kolektivní tykání už trochu zavání soudruhem… A možná, že ten, co tohle vymyslel, jenom nevěděl, že když svému nadřízenému vykáte, nemáte tak silnou potřebu mu odmlouvat, případně mu dávat najevo, jak moc zadaný nekreativní úkol trýzní vaši kreativní dušičku.